
"Nikdy bych si nepomyslela, že střetnu vás dva na stejném místě," otřela si Myia krev ze své hebké tváře.
Neměla to ale dělat. I když Kid svého otce též neměl v lásce, tyhle řeči nestrpěl. Navíc z Myii cítil pocit nebezpečí. Odstranil svou čepel s Ayry krku, ale nezanechal žádné škrábnutí. V tu chvíli se zároveň Ayra sesunula na zem. Myia věděla co bude následovat a rychle zastavila Kidův hbitý útok svou čepelí, která jí rychle vyrostla z ruky. Její protivník ale neváhal a druhou rukou jí vrazil čepel do břicha. Teda chtěl jí tam vrazit. Čepel jen proťala temnotu po Myii zmizení. Rozhlédl se po okolí. Vlevo nic, vpravo též ne… takže nahoře? Dvě ostré čepeli se znova střetly ve vzduchu. Obě si snažily vynutit své právo na život. Své právo takzvaného štěstí a svobody. V očích obou bojovníků bylo vidět, že poprvé nezabíjí a nebojují. Oči poznamenané tolika vypáchajícími životy a končícími sny. Říká se, že oči jsou okny do duše. V tomto případě to platilo dvojnásob.
Ayra se opírala o studenou zeď, ale ne studenější než její pocity. Pozorovala dvě zbraně, které spolu bojovali bez jakéhokoliv důvodu. Aniž by o sobě něco podrobného věděli. Jen chtěli smrt toho druhého a svůj život. Hlavou jí bleskla myšlenka na útěk, ale to udělat nemohla. Její mysl jí to nedovolila. Nebyla žádný pokrytec. Sledovala jejich sílu. Tu velkou moc, která ležela v jejich rukách. Moc změnit svět. Snad poprvé po dlouhé době jí tváři projel lehký úsměv. Její samou jí to udivilo. Od… od té tragické události se ještě snad pořádně neusmála. Proč by se vlastně člověk smál, když nemá pro koho? Když ho srdce tíží jako horda kamenů? A jeho pocity jsou svázané, že neví, jestli je někdo zase dokáže dát do původní podoby.
Proti sobě stáli dvě udýchané osoby. Ne osoby, zbraně. Dívka a kluk. Jejich souboj byl snad nejvyrovnanější, jaký kdy zažili. Bylo to jakoby předvídali útok toho druhého, takže se nedokázali ani zasáhnout. Oba si ale říkali, že to musí ukončit. Jenomže chtělo se jim opravdu toho druhého zabít? Vždyť nebyli zas tak moc odlišní, aby je něco nespojovalo. Minimálně jedna věc tu byla, ale oni jí neznali. Byli nuceni následovat osud svých rodičů nebo prarodičů. Jejich rodina jim ani nedala na výběr si vystavět svůj život a životní cíl, za kterým by mohli putovat. Ne. Ne. Ne. Oni museli žít podle příkazů jiných lidí. Ztratit své vlastní já, aby vyhovovali požadavkům těch, co je měli mít rádi, takové jací jsou. V obou se též něco zlomilo. Přeměnili své ruce zpět do původní podoby. Bylo to jako čtení myšlenek. Ale pořád si nebyli jistí, jestli nezaútočí ten druhý.
"Ale to nebudeš mít jednoduché. Ani to mě najít. Sbohem vám oběma. Nenašla jsem to, co jsem hledala. Nevadí," Myia neprojevila žádné emoce, otočila se a pomalu odcházela pryč.
Kid a Ayra za ní zpříma hleděli. Zajímavý člověk, pomysleli si oba. Zčista jasna se Kid otočil na Ayru s otázkou na rtech.
"Teď mi odpovíš?"
Waw krásne,budem sa opakovať,ale naozaj ste talentované :) Hlavne ten súboj bol skvelý.Som strašne zvedavá,či Ayra povie áno Kidovi