na Blog.cz

Myslím, že dnes obkecávať moc nebudem pretože mi je nanič a musím ešte veľa vecí urobiť. Inak večer alebo ráno pribudnú slova k novému desingu od Tachiko, ktorý je nádherný a tým vyhlasujem mesiac Lovely Complex :)

Tři lidé zahalení v temnotě vlastního bytí a útrobách svých pocitů. Tři lidé co měli stejný cíl, ale doposud odlišné cesty. Střetli se.
"Nikdy bych si nepomyslela, že střetnu vás dva na stejném místě," otřela si Myia krev ze své hebké tváře.

Vypadala skoro jako porcelánová panenka, která se může každou chvíli rozbít. Ale její srdce bylo poznamenané tolika vraždami, že by jí neponičilo ani dupnutí slona. Napřímila hlavu aby se zbavila strachu a obav. Z těch dvou lidí. O obou toho tolik slyšela, ale teď je viděla spolu… co měli za úmyslem? Chtěli se dát dohromady?

"Myslela jsem si, Ayro Kirosaku, že tvoje mysl je čistější, než aby ses bavila s následníkem Kishina, té nejodpornější bytosti kterou znám," ušklíbla se, aby zdůraznila své znechucení.
Neměla to ale dělat. I když Kid svého otce též neměl v lásce, tyhle řeči nestrpěl. Navíc z Myii cítil pocit nebezpečí. Odstranil svou čepel s Ayry krku, ale nezanechal žádné škrábnutí. V tu chvíli se zároveň Ayra sesunula na zem. Myia věděla co bude následovat a rychle zastavila Kidův hbitý útok svou čepelí, která jí rychle vyrostla z ruky. Její protivník ale neváhal a druhou rukou jí vrazil čepel do břicha. Teda chtěl jí tam vrazit. Čepel jen proťala temnotu po Myii zmizení. Rozhlédl se po okolí. Vlevo nic, vpravo též ne… takže nahoře? Dvě ostré čepeli se znova střetly ve vzduchu. Obě si snažily vynutit své právo na život. Své právo takzvaného štěstí a svobody. V očích obou bojovníků bylo vidět, že poprvé nezabíjí a nebojují. Oči poznamenané tolika vypáchajícími životy a končícími sny. Říká se, že oči jsou okny do duše. V tomto případě to platilo dvojnásob.

Ayra se opírala o studenou zeď, ale ne studenější než její pocity. Pozorovala dvě zbraně, které spolu bojovali bez jakéhokoliv důvodu. Aniž by o sobě něco podrobného věděli. Jen chtěli smrt toho druhého a svůj život. Hlavou jí bleskla myšlenka na útěk, ale to udělat nemohla. Její mysl jí to nedovolila. Nebyla žádný pokrytec. Sledovala jejich sílu. Tu velkou moc, která ležela v jejich rukách. Moc změnit svět. Snad poprvé po dlouhé době jí tváři projel lehký úsměv. Její samou jí to udivilo. Od… od té tragické události se ještě snad pořádně neusmála. Proč by se vlastně člověk smál, když nemá pro koho? Když ho srdce tíží jako horda kamenů? A jeho pocity jsou svázané, že neví, jestli je někdo zase dokáže dát do původní podoby.

Proti sobě stáli dvě udýchané osoby. Ne osoby, zbraně. Dívka a kluk. Jejich souboj byl snad nejvyrovnanější, jaký kdy zažili. Bylo to jakoby předvídali útok toho druhého, takže se nedokázali ani zasáhnout. Oba si ale říkali, že to musí ukončit. Jenomže chtělo se jim opravdu toho druhého zabít? Vždyť nebyli zas tak moc odlišní, aby je něco nespojovalo. Minimálně jedna věc tu byla, ale oni jí neznali. Byli nuceni následovat osud svých rodičů nebo prarodičů. Jejich rodina jim ani nedala na výběr si vystavět svůj život a životní cíl, za kterým by mohli putovat. Ne. Ne. Ne. Oni museli žít podle příkazů jiných lidí. Ztratit své vlastní já, aby vyhovovali požadavkům těch, co je měli mít rádi, takové jací jsou. V obou se též něco zlomilo. Přeměnili své ruce zpět do původní podoby. Bylo to jako čtení myšlenek. Ale pořád si nebyli jistí, jestli nezaútočí ten druhý.

"Protentokrát tě nechám jít, jelikož zabít tě, není má dnešní povinnost, ale doufám, že se zase setkáme. Rád bych tě viděla na seznamu mnou zabitých lidí," pousmál se Kid.
"Ale to nebudeš mít jednoduché. Ani to mě najít. Sbohem vám oběma. Nenašla jsem to, co jsem hledala. Nevadí," Myia neprojevila žádné emoce, otočila se a pomalu odcházela pryč.
Kid a Ayra za ní zpříma hleděli. Zajímavý člověk, pomysleli si oba. Zčista jasna se Kid otočil na Ayru s otázkou na rtech.
"Teď mi odpovíš?"

Svět se na moment zastavil. Byl totiž až moc přeplněný otázkami, zklamáním a bolestí. Potřeboval si na chvíli oddechnout, aby zase mohl běžet dál jak před tím. Tak důležité střetnutí tří lidí, které se za chvíli rozplyne jak slza plná smutku, co dopadla na zem. Ale co když dva z tří našli to, co hledali? Třeba tak svět napraví. Nebo se svět nemůže změnit? Co když šílenství zůstane? Šílenství, co zakaluje zdraví úsudek a ničí nevinné lidské životy, jen pro pocit vlastní důležitosti. Až neubude Kishin, objeví se snad další ,kdo ho bude chtít napodobit nebo si dokonce vymyslí vlastní cestu dlážděnou padlými lidmi a jejich osudy? Budoucnost je nejistá věc a přítomnost ještě víc. Jak teda dokážou ti lidé, co chtějí svět změnit